Zklamaní učedníci jdou od Ježíšova kříže a hrobu pryč - do Emauz

Podle názoru učedníků (jdoucích do Emauz) všechno zřejmě skončilo, když byl vynesen rozsudek smrti a ten, v němž spočívala naděje, byl přibit na kříž a pohřben. Je možno to jen vzdát a odejít. Existují situace, kdy si skutečně nelze již nic přát, kdy se nedá již říci nic jiného než: doufali jsme. Domnívají se, že tímto postojem se z nich stali reálně uvažující lidé se správnými názory a od svého odchodu se nenechají odradit zbožnými fantaziemi dobráckých žen. Nikoliv, říkají si, po druhé se nenecháme nalákat. Myslí si, že nepřát si vidět skutečnosti není poctivost, ale zbabělá hloupost. A to, že jejich naděje byla pověšena na šibenici a pak pochována v jámě, je prostě jednoduchá skutečnost, kterou nelze žádným teoretickým vysvětlováním odstranit se světa. Jdou pryč, domů nebo někam jinam, ale v každém případě pryč.

Proč jdou do Emauz ve dvou? Proč hledají u sebe navzájem útěchu, když vážně neexistuje žádná naděje, o níž by se vlastně vyplatilo mluvit? Odcházejí - a - mluví. Tak jako my. Mluví, ačkoliv je to vlastně nesmyslné, a dosvědčují tak nevědomky sami proti svému vlastnímu přesvědčení, že - jako počátek milosti - je možno s nimi ještě o tom mluvit. Chtějí otupit bezútěšnost své samoty mluvením, prázdnotu srdce planými řečmi a dát tak příležitost Bohu vmísit se do rozhovoru. To je často ještě a již opět sama milost v našem útěku před touto milostí.

A Bůh někdy hovoří spolu s námi již tam, kde se domníváme, že jednáme velmi osamoceně jen o něm, mrtvém Bohu. Přichází cizinec na cestě. Je to Pán. Nejasně vzhlížející oči zůstávají omezené. Nepoznávají ho. Kdo je zaměstnán sám se sebou a má srdce bez naděje, má neobyčejně málo místa v duchu a srdci pro druhé. I když však v poznání jeho osoby spočívá spása, je nesporná pravda, že ani sám jasný zrak nemůže poznat, že on, Pán, je zde a jde s námi, že se dokonce sám účastní odchodu od něho. Toto poznání poskytuje On a jen On sám. Přejde ovšem přes cestu mnohým, kteří to vůbec nezpozorují.

Výňatek z článku: Naděje těch, kdo ztratili naději - učedníci z Emauz (Karl Rahner)