1. 6. 2013 , Daniel Ange (Foto: IMa)

Život Jana Pavla II. před Nejsvětější svátostí

„Kdo nechal otevřené dveře?“ ptá se jeden trochu zaražený monsignore z papežova doprovodu během jeho cesty do Irska (září 1979). Papež přišel na setkání s irským premiérem s půlhodinovým zpožděním!

To proto, že cestou po chodbě uviděl malou místnost s pootevřenými dveřmi. Vklouzl dovnitř a zůstal tam dlouhou chvíli sám. Byla to kaple s Nejsvětější svátostí.

„To jsem zařídil já, aby ty dveře našel otevřené,“ vysvětluje Mons. Renato Boccardo. „Protože ho doprovázím už od jeho prvních cest, uvědomil jsem si, jakou má potřebu být sám v kapli. Když nějakou najde, zapomene na čas a nechce vědět, jaký je další bod programu. Vždycky nám doporučuje, aby při organizaci jeho cest bylo slavení mše svaté absolutně základní událostí, všechno ostatní se musí točit kolem toho.“ Ve své autobiografické knize Dar a tajemství Jan Pavel II. přiznává, že od chvíle, kdy byl vysvěcen na kněze, není mše svatá pro něj tou nejposvátnější povinností, ale opravdovou potřebou duše.

Se svolením převzato z knihy Momentky ze života Jana Pavla II.,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete na Vira.cz.

Autor: Daniel Ange

Témata: adorace, klanění Bohu, Eucharistie, Jan Pavel II., Modlitba, Modlitby, pobožnosti a adorace, organizace času a práce

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Mdr 18,6-9; Žalm 33; Žid 11,1-2.8-19
Lk 12,32-48

Evangelium reaguje na jednání lidí, kteří žijí jen pro sebe. Ježíš ale diskusi o majetku posouvá dál. Jako by chtěl nabídnout základní nadhled, o co jde. Jaký je náš postoj k Bohu? Jestliže s ním v životě vlastně nepočítáme, pak obojí – jak naše schraňování majetku, tak naopak úzkostné posuzování, co ještě můžeme mít – je chybné. Klíčový je postoj „čekání na Pána“. Pán přijde a my s ním počítáme. Z toho odvozujeme vše, co dnes děláme a jak hospodaříme.