Veď mne, ty jemné Světlo, veď mne temnotami

Veď mne, ty jemné světlo Světlo, 
veď mne temnotami, které tísní.
Noc je temná, domov je daleko. 
​Veď mne, jemné světlo.
Veď mne kupředu! 
Upevni mé kroky.

Neprosím tě, abych viděl příliš do dáli.
Stačí, abych viděl právě na jeden krok,
na ten první krok.
Veď mne kupředu, jemné světlo. 

Nebyl jsem vždy takový jako teď,
ani jsem tě vždy neprosil,
abys mne vedl kupředu.
Rád jsem si sám vybíral cestu,
chtěl jsem dobře vidět kupředu.

Teď mne ale vedeš kupředu ty sám!
Měl jsem v oblibě jas dne
a silnější než bázeň byla pýcha,
která ovládala mou vůli.
Pane, nevzpomínej na minulá léta!

Tak dlouho mi žehnala tvá síla.
Rád bych se nechal vést kupředu přes pole a mokřiny,
skaliska a řeky až do okamžiku, kdy skončí noc,
a já budu smět zrána vnímat,
jak se na mne usmívají ti,
které jsem tak dlouho miloval
a které jsem načas musel oželet.

(John Henry Newman, Veď mne, jemné Světlo)