Teologální devitalizace – největší neduh současné církve

Kdysi mne velice překvapil jeden moudrý karmelitán původem ze Španělska, P. Federico Ruiz. Celý život vyučoval spirituální teologii a byl velkým znalcem Bible a křesťanských mystiků, prostě měl rád všechno, kde pulzoval autentický Boží život. To mu pomohlo jít vždycky na kloub věci.

 

Přišla-li řeč na krizové jevy v pokoncilní církvi, viděl její příčiny trochu jinak, možná hlouběji než mnozí jiní myslitelé na teologických fakultách v Evropě a ve světě. Tvrdil totiž, že největším neduhem současné církve není nedostatek schopných lidí, modernějších organizačních struktur nebo efektivních pastoračních programů, není to ani bující antiklerikalismus ve společnosti nebo ve sdělovacích prostředcích, ale tzv. „teologální devitalizace“ : nedostatek víry, naděje a lásky, který působí, že strom církve jakoby usychá zevnitř, jakoby v něm vysychala míza.

Právě víra, naděje a láska z nás činí Boží děti, tyto vlité ctnosti jsou jakousi duchovní „pupeční šňůrou“ mezi námi a Bohem: přetrhne-li se nebo je nějak přiškrcená, duchovně odumíráme. A nedostatek živoucího a životodárného spojení s Bohem nelze ničím nahradit, ani zlepšením informovanosti a zdokonalením organizace v církvi, ani důkladnější teologickou formací kněží i laiků, ani lepší hudbou při liturgii, ani jen větší kreativitou nebo multimediálními programy pro mládež, ani slangem nebo zábavnými historkami na kazatelně, ani důmyslným sháněním peněz… prostě ničím! „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mne a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jan 15,5)

***

Se svolením převzato z knihy: Kotva naděje, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.