Mše svatá v hlubině jáchymovských lágrů

Rozvěsili jsme po stěnách kahany, na schůdek položili utěrku, vytáhl kousek chleba, víno v lahvičce od léků, malou bibli, postavili jsme se do půlkruhu a In nomine Patris... Tehdy se sloužilo ještě latinsky.

 

Hned jsem si vzpomněl na Abraháma, na betlémskou jeskyni, na skálu, na které by obětovaný Beránek, na Mojžíšovu skálu, z které vytryskl pramen pitné vody. Jeho tichý hlas, pokojná tvář, vězeňská uniforma, živá víra, vroucnost, s jakou vyslovoval každé slovo mše svaté, kterou uměl nazpaměť, působily přesvědčivě a dojemně. Prvé přijímání po tolika měsících. Jednota s věřícími na celém světě. Jistě se za nás modlí. V Kristu jsme všichni sjednoceni. Jde to a je to možné i bez barokních andělů, soch, obleků, bez varhan a bez parády. Čirá podstata. Zápas o proměnu chleba a vína. V pokoře se mění i člověk ve vězeňské uniformě a hluboko pod zemí, daleko od lidí, na novou kvalitu člověka podobného Kristu.

"Jděte v pokoji...!" Odneste pokoj a požehnání svým přátelům a dělejte to jako On. V tomto pekle studených skal, hučících strojů a šílených lidí vydávejte své svědectví pravdy, trpělivosti a dobroty.

Dojatí se loučíme, nenápadně se vracíme k výtahu a protože se už skončila výměna havířů, jdeme asi sto metrů dolů po žebříkách při šachtě, která už vydala vozy kamení a rudy.

 

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov,
KON-PRESS, Bratislava 1991, 34-35)