Na konci života nevidím tmu hrobu. Čeká mě otevřená náruč Boha. (Jaroslav Škarvada)

Já už jsem starý a jen otázkou týdnů nebo měsíců, kdy můj život na této zemi skončí. Víte, pro mě stárnutí je přibližování se cíli. A ten cíl stojí za to. Na konci života nevidím nějakou tmu hrobu, anebo pec krematoria. Na mě tam čeká otevřená náruč Boha. Není to hezký pohled do budoucnosti?

Víte, pro mě stárnutí je přibližování se cíli. A ten cíl stojí za to. Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do srdce lidského nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Já tomu věřím. A tak se docela těším na ten velký den, kdy se to na mně uskuteční.

Já už jsem starý a jen otázkou týdnů nebo měsíců, kdy můj život na této zemi skončí. Ale já tam na konci nevidím nějakou tmu hrobu, anebo pec krematoria. Na mě tam čeká otevřená náruč Boha, který mě provázel po celý život, a který mě právě chce nyní dát definitivní život věčný. Asi tak, jako když housenka se zakuklí a pak se z ní stane motýl. Já mám tento cíl. Můj život má tento smysl. Já jdu domů. Do naručí svého nebeského Otce. A potom platí to, co napsal sv. Pavel v 8. kapitole listu Římanům, že utrpení tohoto času nejsou úměrná slávě, která nás čeká. Není to hezký pohled do budoucnosti?

Což Pán Ježíš nevstal z mrtvých? Copak není s námi? Když na jaře vystrkují zpod sněhu první podléšky a sasanky své hlavičky, je to důkaz nového života. Ať jen si je kolem dokola bláto a špinavý sníh, život a čistota květů nakonec zvítězí. A tak mi musíte opravdu prominout, že jsem přes všechno to bláto přesvědčený optimista...

V životě je jistě mnoho situací, které berou člověku radost a naději. Ale já osobně jsem měl to štěstí, že jsem dostal od Boha dar víry. Že jsem uvěřil, že Bůh je láska. Že každý pohled na kříž mě ujišťuje, že tu je někdo, komu jsem stál za to, aby za mě obětoval i svůj život.

Lidé o mně říkají, že jsem optimista, ale já v malých věcech dovedu být taky pesimista. Já jsem přesvědčen, že Bůh mě nezklame, ale kolik lidí mě už zklamalo! Jenomže tahle malá zklamání mně nemohou vzít tu velikou naději, že jsem stále v rukou Božích.

 

Zpracováno podle "internetového rozhovoru s Jaroslavem Škarvadou na www.vira.cz
a podle knižního rozhovoru: "Svedl jsi mě, Hospodine",
který vyšel v Karmelitánském nakladatelství.

 

Jaroslav Škarvada spatřil světlo světa roku 1924 v Praze, a jak sám říká, bylo to náhodou, protože jeho rodiče děti neplánovali - "Pán mě tady prostě chtěl mít". Během studia na gymnáziu pak nachází víru a následujících několik let je ve věcech víry a modlitby defacto samoukem.  1945 nastupuje studium v Římě. V letech 1948-1989 žije v nuceném exilu. Po vysvěcení na kněze (1949) se věnuje ještě studiím, poté působí jako kaplan v italském San Vito a následně jako pedagog kněžského semináře v Chieti. 1965-1969 je sekretářem kardinála Berana v Římě a od r. 1968 koordinátorem duchovní služby pro české emigranty po celém světě. 1983 ho Jan Pavel II. světí na biskupa. Po roce 1989 se vrací z exilu a působí v pražské arcidiecézi jako generální vikář. 28.10.2003 je prezidentem republiky vyznamenán Řádem T.G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Nyní slouží jako emeritní biskup. Biskup Jaroslav Škarvada zemřel 14.6.2010  ve věku nedožitých 86 let. Tělo zesnulého bylo uloženo do kapitulní hrobky na hřbitově v Praze - Břevnově.

Jaroslav Škarvada - výběr z textů

• Internetový rozhovoru s Jaroslavem Škarvadou na webu www.vira.cz Musíte mi prominout, že jsem optimista...
• Bůh v autobusu (článek) - Nemůžeme nebýt optimisty, když se občas od obrazovek, které líčí hrůzu lidské nenávisti, podíváme na Krista, který žil na této zemi s námi. Není to jen někdo, kdo byl a už není. Je to Bůh z Boha, který se stal člověkem a nyní sedí po pravici Otce. Nemůžeme nebýt optimisty, když si uvědomujeme, že on patří k nám a my k němu. Že je skutečně s námi, že jede spolu s námi v autobusu, který nás veze dějinami.
• Závěrečné vyznání (Jaroslav Škarvada) (článek) - A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Jednou jsem – to už zase z Prahy – navštívil Řím, a tam jsem se dozvěděl, že jeden můj italský přítel zemřel. Byl už dost starý, měl na to právo. Ale říkali mi, že se zuby nehty smrti bránil, že nechtěl umřít. To je asi normální, všichni máme přece pud sebezáchovy… Ale jak to, že i tenhle můj přítel, kněz, měl takovou hrůzu z umírání?