Čím mi vyhrožuje tento svět, je mi k smíchu

Čeho bychom se báli?

Dotírají na nás přívaly a hrozivé bouře. Ale nebojíme se, že nás zaplaví, protože stojíme na skále. Ať sebevíc zuří moře, skálu neroztříští, ať sebevíc se zdvihá vlnobití, Ježíšovu lodičku nezatopí. A tak se ptám: Čeho bychom se báli?

Snad smrti? Pro mě život je Kristus a smrt ziskem. (Flp 1,21)

Nebo snad vyhnanství? Nu řekni! Hospodinu náleží země i to, co je na ní. (Žl 24 /23,1)

Nebo že nám propadne majetek? Nic jsme si na svět nepřinesli a určitě si odtud také nic nebudeme moci odnést. (Srov. 1 Tim 6,7)

Takže nic nedbáme toho, čím hrozí tento svět, a co mi nabízí, je mi k smíchu. Z chudoby strach nemám, nejsem chtivý bohatství. Smrti se nebojím, žít netoužím, leda pro vaše dobro. Právě proto vám připomínám, co se děje, milovaní, a prosím vás, abyste neztráceli naději.

Mám to od Ježíše černé na bílém, o to se mohu opřít

Což neslyšíš, jak Pán říká: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich? (Mt 18,20)  A že by nebyl tam, kde je tolik lidí spojeno poutem lásky? Mám přece jeho záruku. Nebo snad spoléhám na vlastní síly? Mám to od něho černé na bílém. O to se mohu opřít, na to se mohu spolehnout, tady vždycky najdu klidný přístav. Byť se otřásá celý svět, já vlastním jeho přípis, čtu si jeho slova, v nich mám své hradby a svou stráž. Jaká že jsou to slova? Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa! (Mt 28,20)

Ani smrt nás nemůže rozdělit

Kristus je se mnou, koho bych se bál? Aťsi proti mně běsní přívaly vod, a třeba celé moře, třeba i hněv mocných; nic z toho pro mě nemá větší cenu než pavučina. A kdyby mě tu nezdržovala vaše opravdová láska, hned dnes bych se nezdráhal jít jinam. Vždycky si totiž říkám: Pane, buď vůle tvá (Mt 6,10). Udělám, ne co chce tenhle nebo tamten, ale co chceš ty. V tom je má pevnost, má nepřístupná skála, má spolehlivá opora. Chce-li to Bůh, budiž. Chce-li, abych tady zůstal, díky mu. A chce-li snad, abych byl kdekoli jinde, zase mu děkuji. A všude, kde jsem, jste také vy, všude, kde jste vy, jsem i já, neboť jsme jedno tělo a tělo patří k hlavě jako hlava k tělu. Dělí nás vzdálenost, ale spojuje láska, a tak ani smrt nás nemůže rozdělit. A kdyby třeba i mé tělo umřelo, má duše bude žít a bude myslet na svůj lid.

Z homilií svatého Jana Zlatoústého (Ante exsilium, nn. 1-3: PG 52,427-430)